Druhý dopis

Ahoj,
pořád přemýšlím. Ale asi to je málo osobní.
Víš, nikdy jsem nebyl takovej člověk, kterej se prezentuje jako nějakej borec nebo frajer.
Spíš si prakticky nevěřím, moje seznamovací schopnosti jsou na úrovni nervozního puberťáka. Ale chvíli jsem si myslel, že to nejsem já, ale čas mi ukázal, že jsem. Ze všeho toho zmatku mi nebylo zrovna dobře. Těsně po posledním rozchodu jsem si připadal, jako by mi tenhle svět patřil a byl moje hřiště. Udělal jsem dost věcí kterých teď lituju. Prostě mi došlo, že jsem dělal všechno špatně a na sílu. Až ve chvíli, kdy jsi napsala, že už mi nemůžeš věřit, mi to začalo pomalu spínat. Svědomí se mi zase vrátilo a věř, že mi to dalo sežrat a pořádně. Chci jen, abys mi věřila, protože skoro celou dobu, co jsme si psali, tak jsem to nebyl já. Ale došlo mi to ve chvíli, kdy si myslím, že už nemám žádnou šanci to nějak spravit.
Ale stejně se o to snažím. Bláznivá naděje mi dává tyhle slova. Nikdy jsem nebyl moc velkej optimista. Spíš naopak. Někde jsem četl, že když příliš píšeš nebo mluvíš o tom horším, tak od sebe podvědomě odháníš ostatní. Ale když už mám být upřímnej, tak pořádně, ne?
Víš, jediná věc, co mi dodává optimismus, je když mám někoho rád a vím, že je to vzájemný. Jinak mě to docela užírá, ta nevědomost a nejistota toho, co bude zítra.
Možná ti to připadně jako šílený, ale stačil mi jeden pohled, jak jsem psal včera. Jenže jsem nenapsal všechno. Nevěřil jsem, že by se mi takhle mohlo někdy rozbušit srdce a zamotat hlava. Ta chvíle, kdy mi to docvaklo, kdy poslední dílek zapadnul do skládačky, mi otevřela oči. Oči a srdce.
Pořád na tebe myslím, i když spím. Nechci, abys mi zmizela ze života. Možná to, co píšu, je vážně bláznivý, ale cítím to tak.

L.