Teď už vím, že šanci nemám. Trváš na svém a já to chápu. Mohl jsem všechno udělat jinak a líp. Bohužel mi následky mýho chování došly až moc pozdě. Už vlastně ani nevím, co psát a jestli vůbec.
Vím, jak jsem se choval a vím, že to bylo špatný. Každej člověk dostane občas druhou šanci a podle všeho jsem si já svoje šance vybral. Ale asi je to život. Nejspíš si nezasloužím pozornost někoho jako jsi ty. Nejspíš sám sebe odsuzuju k lidem, ke kterým patřit nechci.
Zní to asi všelijak, ale dobře mi tak.
Někdo by řekl, že je to znamení nebo zkouška. Možná bych měl být vděčnej za to, že jsem díky tobě zase přišel na to, kdo jsem. Ale kupodivu nejsem, protože bych byl vděčnej za jeden další, třeba jen letmej pohled, letmej úsměv. Tuším, že se to asi nesplní a jsem s tím smířenej.
A chci se ti omluvit za to, jakej jsem na tebe byl. Možná, kdybychom se potkali za jiných okolností, měla bys na mě jinej názor. Kdo ví. Asi už to nezjistíme. Zamiloval jsem se, ale pozdě. Moc pozdě.
Člověk občas nevídí, co má přímo před sebou, trpí vlastním druhem krátkozrakosti, kterej ho postupně víc a víc otupuje a mate.
Nedivím se ti, že trváš na svém. Za to všechno. Ach jo. Jsem blbej.
Radši tenhle dopis ukončím, protože už nevím, co psát dál. Snad jen, že mě to všechno tak strašně mrzí a že bych udělal cokoliv, abych to mohl vrátit nebo odčinit :(
L.
Žádné komentáře:
Okomentovat