Teď už vím, že šanci nemám. Trváš na svém a já to chápu. Mohl jsem všechno udělat jinak a líp. Bohužel mi následky mýho chování došly až moc pozdě. Už vlastně ani nevím, co psát a jestli vůbec.
Vím, jak jsem se choval a vím, že to bylo špatný. Každej člověk dostane občas druhou šanci a podle všeho jsem si já svoje šance vybral. Ale asi je to život. Nejspíš si nezasloužím pozornost někoho jako jsi ty. Nejspíš sám sebe odsuzuju k lidem, ke kterým patřit nechci.
Zní to asi všelijak, ale dobře mi tak.
Někdo by řekl, že je to znamení nebo zkouška. Možná bych měl být vděčnej za to, že jsem díky tobě zase přišel na to, kdo jsem. Ale kupodivu nejsem, protože bych byl vděčnej za jeden další, třeba jen letmej pohled, letmej úsměv. Tuším, že se to asi nesplní a jsem s tím smířenej.
A chci se ti omluvit za to, jakej jsem na tebe byl. Možná, kdybychom se potkali za jiných okolností, měla bys na mě jinej názor. Kdo ví. Asi už to nezjistíme. Zamiloval jsem se, ale pozdě. Moc pozdě.
Člověk občas nevídí, co má přímo před sebou, trpí vlastním druhem krátkozrakosti, kterej ho postupně víc a víc otupuje a mate.
Nedivím se ti, že trváš na svém. Za to všechno. Ach jo. Jsem blbej.
Radši tenhle dopis ukončím, protože už nevím, co psát dál. Snad jen, že mě to všechno tak strašně mrzí a že bych udělal cokoliv, abych to mohl vrátit nebo odčinit :(
L.
úterý 31. prosince 2013
Druhý dopis
Ahoj,
pořád přemýšlím. Ale asi to je málo osobní.
Víš, nikdy jsem nebyl takovej člověk, kterej se prezentuje jako nějakej borec nebo frajer.
Spíš si prakticky nevěřím, moje seznamovací schopnosti jsou na úrovni nervozního puberťáka. Ale chvíli jsem si myslel, že to nejsem já, ale čas mi ukázal, že jsem. Ze všeho toho zmatku mi nebylo zrovna dobře. Těsně po posledním rozchodu jsem si připadal, jako by mi tenhle svět patřil a byl moje hřiště. Udělal jsem dost věcí kterých teď lituju. Prostě mi došlo, že jsem dělal všechno špatně a na sílu. Až ve chvíli, kdy jsi napsala, že už mi nemůžeš věřit, mi to začalo pomalu spínat. Svědomí se mi zase vrátilo a věř, že mi to dalo sežrat a pořádně. Chci jen, abys mi věřila, protože skoro celou dobu, co jsme si psali, tak jsem to nebyl já. Ale došlo mi to ve chvíli, kdy si myslím, že už nemám žádnou šanci to nějak spravit.
Ale stejně se o to snažím. Bláznivá naděje mi dává tyhle slova. Nikdy jsem nebyl moc velkej optimista. Spíš naopak. Někde jsem četl, že když příliš píšeš nebo mluvíš o tom horším, tak od sebe podvědomě odháníš ostatní. Ale když už mám být upřímnej, tak pořádně, ne?
Víš, jediná věc, co mi dodává optimismus, je když mám někoho rád a vím, že je to vzájemný. Jinak mě to docela užírá, ta nevědomost a nejistota toho, co bude zítra.
Možná ti to připadně jako šílený, ale stačil mi jeden pohled, jak jsem psal včera. Jenže jsem nenapsal všechno. Nevěřil jsem, že by se mi takhle mohlo někdy rozbušit srdce a zamotat hlava. Ta chvíle, kdy mi to docvaklo, kdy poslední dílek zapadnul do skládačky, mi otevřela oči. Oči a srdce.
Pořád na tebe myslím, i když spím. Nechci, abys mi zmizela ze života. Možná to, co píšu, je vážně bláznivý, ale cítím to tak.
L.
pořád přemýšlím. Ale asi to je málo osobní.
Víš, nikdy jsem nebyl takovej člověk, kterej se prezentuje jako nějakej borec nebo frajer.
Spíš si prakticky nevěřím, moje seznamovací schopnosti jsou na úrovni nervozního puberťáka. Ale chvíli jsem si myslel, že to nejsem já, ale čas mi ukázal, že jsem. Ze všeho toho zmatku mi nebylo zrovna dobře. Těsně po posledním rozchodu jsem si připadal, jako by mi tenhle svět patřil a byl moje hřiště. Udělal jsem dost věcí kterých teď lituju. Prostě mi došlo, že jsem dělal všechno špatně a na sílu. Až ve chvíli, kdy jsi napsala, že už mi nemůžeš věřit, mi to začalo pomalu spínat. Svědomí se mi zase vrátilo a věř, že mi to dalo sežrat a pořádně. Chci jen, abys mi věřila, protože skoro celou dobu, co jsme si psali, tak jsem to nebyl já. Ale došlo mi to ve chvíli, kdy si myslím, že už nemám žádnou šanci to nějak spravit.
Ale stejně se o to snažím. Bláznivá naděje mi dává tyhle slova. Nikdy jsem nebyl moc velkej optimista. Spíš naopak. Někde jsem četl, že když příliš píšeš nebo mluvíš o tom horším, tak od sebe podvědomě odháníš ostatní. Ale když už mám být upřímnej, tak pořádně, ne?
Víš, jediná věc, co mi dodává optimismus, je když mám někoho rád a vím, že je to vzájemný. Jinak mě to docela užírá, ta nevědomost a nejistota toho, co bude zítra.
Možná ti to připadně jako šílený, ale stačil mi jeden pohled, jak jsem psal včera. Jenže jsem nenapsal všechno. Nevěřil jsem, že by se mi takhle mohlo někdy rozbušit srdce a zamotat hlava. Ta chvíle, kdy mi to docvaklo, kdy poslední dílek zapadnul do skládačky, mi otevřela oči. Oči a srdce.
Pořád na tebe myslím, i když spím. Nechci, abys mi zmizela ze života. Možná to, co píšu, je vážně bláznivý, ale cítím to tak.
L.
pondělí 30. prosince 2013
Jak začít
Ahoj, vždycky mi dělaly problém začátky myšlenek. Takže vlastně nevím, jak začít.
Vím, že mi nevěříš, jak jsi mi psala. A tímhle bych se chtěl pokusit znovu tvou důvěru získat.
Přiznávám, že jsem se mohl chovat tisíckrát jinak. Milionkrát jinak. Ale byl jsem poslední dobou strašně zmatenej a myslel si, že mi všechno projde. Ale teď už vím, že to byla blbost. Neprošlo mi nic a navíc jsem ztratil tvou důvěru díky své vlastní nedůvěře. Dlouho jsem myslel, že jsi ta tmavovláska, se kterou jsi mě viděla. Sedělo by mi to na ni, protože jsi napsala vždycky v době, kdy jsem měl světlou chvilku a nemluvil s ní. Myslel jsem si, že k ní něco cítím. Možná to tak i bylo, to už nevím. Ale vím, že to je všechno pryč.
Stačil mi jeden pohled. Jeden jedinej letmej pohled, kterej jsme si s tebou vyměnil. Začalo mi docházet, co dělám. Začalo mi docházet, jak jsem se choval k tobě a ke všem ostatním. Ve výsledku mi je jasný, že se takhle chovat nemusím, protože takovej nejsem.
A i když si myslím, že si tohle nepřečteš, protože už se na ten můj profil na asku asi nepodíváš, stejně píšu a budu psát, jak jen budu moct. Jen v naději, že se náhodou podíváš a přečteš si to. Celý dny jen sedím, sleduju filmy a přemýšlím o tobě.
Nečekal jsem, že mi bude stačit jen jeden pohled k tomu, aby mi otevřel oči. Sice to zní nepravděpodobně, ale už vím, že nechci být ten člověk, ktereým nevěříš. Chci si tvou důvěru získat. Proč bych na tebe jinak pořád myslel, kdyby v tom nebylo něco víc?
Já moc nevěřil, že o mě bude mít někdo zájem. A tohle svoje "sebevědomí" jsem se snažil zakrýt tím, že jsem si hrál na frajera a skončil jsem jako totální blbec.
Pokud si tohle čteš, tak mi zkus věřit, že to myslím upřímně. Chci, abys mi zase mohla věřit. Moc mě mrzí, jakej jsem byl blbec.
L.
Vím, že mi nevěříš, jak jsi mi psala. A tímhle bych se chtěl pokusit znovu tvou důvěru získat.
Přiznávám, že jsem se mohl chovat tisíckrát jinak. Milionkrát jinak. Ale byl jsem poslední dobou strašně zmatenej a myslel si, že mi všechno projde. Ale teď už vím, že to byla blbost. Neprošlo mi nic a navíc jsem ztratil tvou důvěru díky své vlastní nedůvěře. Dlouho jsem myslel, že jsi ta tmavovláska, se kterou jsi mě viděla. Sedělo by mi to na ni, protože jsi napsala vždycky v době, kdy jsem měl světlou chvilku a nemluvil s ní. Myslel jsem si, že k ní něco cítím. Možná to tak i bylo, to už nevím. Ale vím, že to je všechno pryč.
Stačil mi jeden pohled. Jeden jedinej letmej pohled, kterej jsme si s tebou vyměnil. Začalo mi docházet, co dělám. Začalo mi docházet, jak jsem se choval k tobě a ke všem ostatním. Ve výsledku mi je jasný, že se takhle chovat nemusím, protože takovej nejsem.
A i když si myslím, že si tohle nepřečteš, protože už se na ten můj profil na asku asi nepodíváš, stejně píšu a budu psát, jak jen budu moct. Jen v naději, že se náhodou podíváš a přečteš si to. Celý dny jen sedím, sleduju filmy a přemýšlím o tobě.
Nečekal jsem, že mi bude stačit jen jeden pohled k tomu, aby mi otevřel oči. Sice to zní nepravděpodobně, ale už vím, že nechci být ten člověk, ktereým nevěříš. Chci si tvou důvěru získat. Proč bych na tebe jinak pořád myslel, kdyby v tom nebylo něco víc?
Já moc nevěřil, že o mě bude mít někdo zájem. A tohle svoje "sebevědomí" jsem se snažil zakrýt tím, že jsem si hrál na frajera a skončil jsem jako totální blbec.
Pokud si tohle čteš, tak mi zkus věřit, že to myslím upřímně. Chci, abys mi zase mohla věřit. Moc mě mrzí, jakej jsem byl blbec.
L.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)